Mám rád cestování. Je to jeden z mých největších koníčků. Procestoval jsem půl Evropy, občas i dále, ale vždy jsem se potýkal s jedním problémem, který mi nedal spát – a sice komunikace. Všude ve světě je naprosto běžné, že se dorozumíváte anglicky. Co když ale tento jazyk neumíte? Musíte si vystačit s rukama, nohama a pár slovíčky, které jsem někde občas pochytil.
Po nějakém čase mi však přišlo, že takový způsob komunikace je nedůstojný a že bych se od lidí žijících v navštívené zemi rád dozvěděl také více, než jen odkud jezdí autobus. Rozhodl jsem se tedy, že se doma začnu pilně věnovat rozšíření mé slovní zásoby a také trochu té gramatiky, abych si ve světě nepřipadal jako „trouba“. Koupil jsem si nějakou knížku pro samouky, dále slovníček s užitečnými frázemi, CD s nahrávkami a v neposlední řadě také česko-anglický slovník. Motivaci ke studiu jazyka jsem měl skutečně obrovskou a materiálů jsem si v knihkupectví pořídil spoustu, proto jsem myšlenku, že bych mohl navštěvovat jazykový kurz, okamžitě zavrhnul. Zvládnu to přece sám.
Po práci jsem sice znaven, ale zato velmi motivován, usedl ke stolu, rozsvítil lampičku a začal si pročítat veškeré zakoupené materiály. Vše bylo krásně česky vysvětlené. Učil jsem se slovíčka z jednotlivých lekcí, usilovně vyplňoval jednotlivá cvičení na novou gramatiku a také jsem poctivě poslouchal CD s namluvenými texty, které jsem se snažil rozlouskat i v psané podobě v učebnici. Mé počáteční nadšení mi nějakou dobu vydrželo. Zanedlouho však euforie opadla a začal jsem si víc a víc uvědomovat, že se potýkám hned s několika problémy, které budu mít veliký problém jako samouk překonat.
Uvědomoval jsem si, že i přes moji obzvlášť velkou motivaci sám před sebou hledám výmluvy, proč studium odložit na zítra, dnes jsem přece tolik pracoval a zítra musím brzy vstávat, pak mi do toho přišlo něco jiného atd. Těchto „odůvodněných rádoby omluv“ přibývalo. Dalším problémem, na který jsem při samostudiu narazil, byl fakt, že když jsem něčemu nerozuměl nebo jsem potřeboval cokoliv „dovysvětlit“, neměl jsem u sebe nikoho, kdo by mi pomohl. Samozřejmě že jsem mohl zneužít druhý den kolegy v práci, ale pro ten večer jsem se na látce zaseknul a učení tím pro mě skončilo. Největším problémem však bylo něco naprosto banálního, co mi na začátku celého toho kolotoče vůbec nedošlo. Jazyk je komunikace. Komunikujeme s lidmi. Jak můžu uměle vytvořit situaci, ve které se naučím konverzovat sám se sebou? Všechna slovíčka se sice můžu poctivě naučit nazpaměť ze slovníčku, ale absolutně jsem je pak v přirozené interakci neuměl použít. Lidově řečeno, chyběl mi prostě „parťák“.
Začal jsem tedy uvažovat, zda má snaha není tak trochu zbytečná. Poohlédnul jsem se po současné nabídce jazykových kurzů a ač nerad, uvědomil jsem si, že můj pokrok bude znatelně rychlejší a s menším úsilím, když budu mít kolem sebe lidi se stejným zájmem.
Na plzeňském trhu je hned několik jazykových škol. Já jsem však dostal výborné doporučení na Jazykovou školu SPELL, která se prezentuje netradiční výukou, proto mé rozhodnutí, kterou školu zvolit, bylo celkem jednoduché. Nabízejí kurzy, které se konají jednou týdně ve čtyřhodinových blocích, takže mi stačí pouze jeden den, kdy se takzvaně utrhnu ze svého programu, intenzivně se jazyku věnuji a pak už pouze doma oživuji nabyté znalosti. Musím přiznat, že první čtyřhodinovka pro mě byla poměrně náročná, avšak brzy jsem si na toto tempo zvyknul a díky zajímavým aktivitám a stylu výuky mi hodiny rychle ubíhaly. Po absolvování tříměsíčního kurzu jsem se posunul o jednu jazykovou úroveň a zjistil jsem, že to ani nebolelo a nevynaložil jsem zdaleka takové úsilí jako při samostudiu.
Celkově mě, zapřísáhlého odpůrce skupinových aktivit, pojetí kurzu i konečný výsledek velmi mile překvapily a bez zaváhání jsem vyplnil přihlášku na pokračování. V souboji samouk vs. kurz vedený zkušeným pedagogem jasně zvítězila druhá varianta.
David L.
